Jak je důležité mít sám sebe na prvním místě.

19. března 2018 v 9:59 | neverbealone
Ahoj. Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale mám obrovské nutkání vám napsat tenhle článek. Nechci a ani si nebudu hrát na nějakého znalce či někoho, kdo vám v něčem třeba pomůže. Jenom vám tak sepíšu mých několik životních situacích, ve kterých bylo důležité to, že jsem měla samu sebe na prvním místě.
i AM, important, and white and black image


Jenom aby bylo ze začátku jasno, nejsem fanda toho podle mě totálně pokryteckého trendu poslední doby aneb #selflove. Vím, že to teď frčí všude možně, kam se podíváš a všichni se najednou strašně milují a obdivují a vyzývají k tomu aj ostatní. No. Já k tomu mám poněkud radikálnější přístup, jak už bývá zvykem. Jasně, že se máme rádi. Každý se má rád, kdyby ne, tak už jsme někde u potřebných lidí, kteří nám pomáhají se z depek vyhrabat. Ale proboha .. ukažte mi jednoho člověka, jednoho jedinýho, který by byl na 100% spokojený sám se sebou. Který by na sobě nenašel jedinou věc, kterou by chtěl zlepšit/zvětšit/zmenšit/změnit/odsranit/přidělat atd. Nenajdete ho. Vždycky se najde něco, co vám na sobě bude vadit nebo byste chtěli jinak. Takže nějaký kecy o selflove mi přijdou hoooodně pokrytecký, tudíž o tomhle dnešní článek absolutně nebude. To jenom tak na úvod.

Ale teď pojďme k tomu, o čem bych psát chtěla. Jak už jsem zmiňovala, každý máme rád sám sebe. To, že někdo víc a někdo míň není podstatné. Ale my - naše já, je to jediný, o čem na stoprocent víme, že s tím budeme muset strávit celý život. Co nás neopustí. Já vím, že milujete taky svojí rodinu, přátelé, mazlíčky, boyfriendy/girlfriendky a tak dále, ale ač to bude znít hnusně, ani ti s vámi nezůstanou navždy. Navždy zůstanete vždycky jenom sami se sebou, a proto je důležité, abyste na sebe mysleli. Abyste měli sami sebe na prvním místě. A to je ten hlavním point, o čem je tento článek. Mít sám sebe na prvním místě. Ano je důležité myslet taky na ostatní, neříkám, abyste to nedělali. Ani taky nechci nikoho navádět k sobeckýmu narcismu a bezohlednosti. Ale v některých životních momentech je prostě důležité, abyste se rozhodovali podle sebe, podle toho, co vy chcete a za čím vás srdce táhne. Ne podle rodičů, druhé polovičky, kamarádů nebo snad dokonce podle toho, co se od vás společností očekává. Je to váš život a jenom vy budete do konce života žít s rozhodnutími, které uděláte. Zní to strašně moralisticky, já vím. :D Ale pojďme si teď povyprávět několik mých momentů, kdy jsem se rozhodlad sama podle sebe a ukázalo se to jako dobré a důležité rozhodnutí.

Začnu rozhodnutím, které si úplně živě nepamatuji, jelikož jsem byla poměrně mladá a malá, ale evidentně už tehdy pěkně trvdohlavá. Rodiče byli oba dva odjakživa fanoušci sportu, jelikož mamka hrála a trénovala celý život volejbal, táta zase fotbal. Po mě se chtělo, abych začala hrát tenis, jelikož to byl prestižní sport a tátovi se to vždycky líbilo. Jenže já si už tehdy v těch 5-6 letech postavila hlavu a řekla, že chci hrát volejbal jako mamka a půlka naší rodiny. A tak se stalo. Volejbal jsem hrála celých dlouhých 13 let a skončila s ním pouze z důvodu odchodu na vysokou, kde už není tolik času. Stále pro mě ten sport však hodně znamená a vždycky bude mít u mě v životě místo. A proč bylo moje rozhodnutí hrát volejbal dobré? Protože jsem se díky tomu naučila pracovat v týmu, umět se spolehnout na dalších x lidí, důvěřovat jim a nemuset být vždycky ten, který bude vyčnívat. To bych se na tenise s největší pravděpodobností nenaučila, protože i když existují čtyřhry, pořád je to především sólový sport. Za těch 13 let jsem získala tolik přátel, které si troufnu říct, budu mít celý život a dostala jsem se do komunity lidí, kteří i přesto že nějakou chvíli hráli tenhle sport u nás na docela vysoké úrovni, nikdy nebyli povýšení a namyšlení jenom kvůli tomu, jaký dělají sport. Myslela jsem si tehdy sama na sebe, a proto jsem se rozhodla dělat sport, který jsem tehdy především já chtěla dělat.

Druhý moment, ve kterém jsem upřednostnila samu sebe, oproti radám a chtíčům ostatních, byl moment v páté třídě, kdy se rozhodovalo, jestli budeme pokračovat na druhý stupeň na naší základce nebo odejdeme na osmiletý gympl. I přesto to, že jsem měla celý první stupeň výborné známky, moji rodiče a ani třídní učitelka nechtěli, abych na gympl šla. Prý jsem strašný stresař a zbytečně tam budu mít nervy, nebudu mít čas na kamarády a sport a zničím si tím dětství. Ano skutečně se u nás ve městě říká, že když půjdou děti od šesté třídy na gympl, tak si zničí dětství, protože se budou muset furt jenom učit. :D To je chujovina, co? :D Jenže já jsem z té základky chtěla pryč. Ani už si nepamatuji úplně přesný důvod proč, ale gympl mě strašně lákal. Nová škola, nový lidi, spolužáci, styl učení, všechno. Zkrátka jsem tam chtěla. A i přes to, že moje třídní ani rodiče nechtěli a dokonce ani moje nejlepší kamarádky tehdy nešly na gympl, tak mě to nezastavilo a podala jsem si přihlášku. Oni mě dokonce i vzali a já i na další doporučení rodičů, ať jdu radši do matematické třídy na své základce, řekla ne a šla jsem na gympl. No a hádejte co. Bylo to to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla udělat, protože se mi dostavilo toho nejlepšího vzdělání, možnosti širokého rozhodování, kam jít na vejšku, možnost realizovat se v různých sportovních soutěžích, studentských akcí a podobně. I v tomhle případě jsem měla samu sebe na prvním místě a řeknu vám, že i moje mamka asi po třech letech na gymplu uznala, že je nakonec ráda, že jsem tam šla.

Třetí moment bude opačný. Chvíle, kdy jsem samu sebe neupřednostnila a pak si to zpětně vyčítala. Ve druháku na gymplu jsem poznala kluka, do kterého jsem se zamilovala téměř okamžitě a začala s ním chodit. První půl rok bylo samozřejmě všechno strašně růžové a já příliš neřešila některé mráčky, které občas přišly. Měla jsem v té době kamaráda, který dělal animátora v Egyptě. A jelikož já vždycky na dovolených tyhle animátory totálně milovala a už z důvodu mé extrovertní povahy jsem prostě vždycky tuhle práci chtěla zkusit. První možnost byla právě o prázdninách mezi třeťákem a čtvrťákem, jelikož jsem už byla plnoletá. Jenže u této práce je trochu problém, že se musí začít řešit zhruba půl roku před létem, kdy bývají castingy, kde se různé animační pozice získávají. Když jsem o tom začínala mluvit, že bych chtěla jet, doma byli ok, jenže problém byl u mého tehdejšího přítele. Trávili jsme spolu skutečně hodně času a pro něj bylo doslova nepředstavitelné, že bych si odjela na 3-2 měsíce o prázdninách pryč. A vadilo mu to tak moc, že jsem se rozhodla, že nepojedu, najdu si práci v našem městě a strávíme léto spolu. Jenže jsme malé město a tak práce moc není, tudíž jedinou jakž takž možnost, co jsem našla, byla klasika pokladna v Tescu. Noo a co se nestalo, že jo. Těch mráčků se v našem vztahu začalo objevovat pořád víc a víc, až jsme se těsně před létem rozešli. Takže jsem strávila celé léto sama v našem pidi městě v Tescu za pokladnou místo toho, abych si užívala někde u moře práci snů. Naštěstí tohle byl jediný moment, kdy jsem neměla sama sebe na prvním místě kvůli tomuhle klukovi. On byl dokonce věčně naštvaný a uražený za to, že já chtěla jít na vejšku do Brna a ne do Prahy s ním a že vztah na dálku bude naprd atd. Teď zpětně jsem strašně šťastná, že jsem to stihla včas utnout a nenechala si svojí budoucnost takto strašně ovlivnit jedním klukem, který stejně z mého života nakonec odešel. Znám spoustu lidí, kteří udělali spoustu rozhodnutí jenom kvůli tomu, aby zůstali se svou druhou polovičkou nebo proto, že on/ona to tak dokonce chtěli. A většina těch lidí toho zpětně lituje. Takže opakuji, sami sebe na prvním místě.

Čtyřka se týký mého rozhodnutí, kam jít na vysokou. Rodiče byli už od třeťáku připravení na to, že asi nebude Praha, kterou máme domovu nejblíž. Možná jsem totiž divná, ale rozhodla jsem se jít na Moravu, kterou mám od domova zhruba 5 hodin vlakem. S tím se tak nějak smířili. Přihlášky jsem podala všude možně, ale především na žurnu do Brna, na kterou jsem strašně moc chtěla (po dvou letech tady už ani nevím, proč :D) a na práva do Olomouce. To, že mě vzali do Brna jsem se dozvěděla těsně po maturitě a oznámila mamce, ať tam jede na zápis, jelikož v jeho době jsem už byla v Itálii animovat (vidíte? stejně jsem nakonec tu práci začala dělat a je to the best). Jenže během toho, co jsem byla v Itálii taky přišel dopis z práv, že mě vzali a mamka strašně chtěla, abych šla tam. Snažila se mě ukecat, ale já měla opět samu sebe na prvním místě a rozhodla se jít do svého vysněného Brna na žurnu. A i přesto, že jsem spoustukrát pochybovala, jestli to bylo dobré rozhodnutí a skutečně jsem neměla jít raději na ty práva, vlastně jsem ráda, že jsem tady. Poznala jsem spoustu lidí, dostala se do univerzitního spolku, který je jak moje druhá rodina a získala spoustu možností díky oboru, který studuji. Takže i když mě to tady někdy sere a na spoustu věcí nadávám, vlastně jsem ráda, že jsem tu a že jsem se tehdy opět rozhodla sama podle sebe.

A skončím to pátým momentem, který se odehrál poměrně nedávno. Na začátku druháku na vejšce jsem začala chodit s jedním klukem, se kterým jsme se poznali přes léto a dost si rozuměli. Fakt to na začátku vypadalo nadějně, jenže po chvíli se ukázalo, že jsme každý úplně jiný. Na začátku semestru je to vždycky takové divočejší, samá party, večírek se spolkem a tak. Já ho brala všude s sebou, až z toho vyplynulo, že on na tohle vlastně není a že jsem na něho moc divoká. Pravděpodobně bych to tehdy zachránila, když bych se rozhodla omezit všechny možné akce s mým univerzitním spolkem a věnovat se více jemu, ale já to neudělala. Měla jsem samu sebe na prvním místě a řekla si, jestli je pro mě důležitější parta mých kamarádů, se kterými jsem toho už spoustu zažila a kteří jsou tady vždycky pro mě nebo kluk, který mě vlastně nebere takovou, jaká jsem? Já vím, že i kamarádi přicházejí a odcházejí, ale pořád platí to, že kluk/holka přijde a odejde a kamarádi zůstanou .. nebo teda alespoň u mě ti praví kamarádi vždycky zůstali mnohem dýl než kterýkoliv kluk. Jsem ráda, že jsem neomezila svojí spolkovou činnost, kamarády a party, protože je důležité vyplňovat čas tím, co nás baví a tohle je přesně to, co baví mě. Takže opět závěrem .. neomezujte se kvůli jiným lidem, protože dřív nebo později vám to omezování se stejně začne vadit.

Uznávám, je to dlouhý. Ale třeba to někdo dočte a třeba mu pomůže si uvědomit, jak je důležitý se rozhodovat podle sebe, podle svého mínění, cítění a chtíče. Mějte rádi sami sebe, věřte svým rozhodnutím a nebojte se udělat něco, co ostatní považují za nesprávné, protože možná je to nesprávné pro ně, ale to nejlepší pro vás. A když nebude, tak aspoň můžete nadávat a vinit maximálně sami sebe a ne být naštvaní na druhé. Maximálně se můžete spálit a z té spáleniny se poučit. Svět se nezboří. Tak myslete sami sebe a napište mi určitě do komentářů, jestli jste někdy v životě měli také moment, kdy jste sami na sebe mysleli nebo naopak jste udělali něco podle někoho jiného a pak toho litovali. :) Vaše příběhy mě zajímají. Mějte se.
 


Komentáře

1 Rosie. | Web | 20. března 2018 v 7:21 | Reagovat

Já byla vždycky takový typ - mouchy snězte si mě. Ale stalo se mi pár nepříjemných věcí a začalo mi hrozně pomáhat číst pozitivní literaturu.. Ale určitě je důležité dělat vlastní rozhodnutí a mít se rád, opravdu.. Já se to pořád ale učím teda. :)

Co se Nesba týče.. Jsem ráda, že jsi to dočetla a nevzdala si se, protože si myslím, že zrovna Netopýr za to dočtení opravdu stál, pokud si četla Netopýra.. :) A až budeš mít zase někdy čas, rozhodně si přečti další, pokud tě první Jo Nesbo bavil. :)

2 Anička | Web | 20. března 2018 v 9:59 | Reagovat

Úplně se v tom vidím. Jednou jsem také neměla samu sebe na prvním místě, vtipné, že to bylo také kvůli klukovi a strašně jsem se spálila. Všechno ale bylo k něčemu dobré, a já už se starám o sebe. Jsem šťastná s mým přítelem, který mě bere takovou, jaká jsem a to je fakt nejlepší. Stejně jsem to měla se školou, na střední mi nevěřili, že se dostanu na publicistiku a vualá? Jsem na ní a dost mě to baví. Vždycky bych nejraději vítězoslavně těm všem učitelům na střední ukázala fakáče za to, jak moc mi snižovali sebevědomí :D

www.thewaybya.blogspot.cz

3 Lucka | E-mail | Web | 21. března 2018 v 12:51 | Reagovat

Je to hezky napsané. S tím, že gympl ti zničí dětství, tak to tě můžu ujistit, že to je obecně rozšířený fakt, který se říkal a říká i u nás. :-D Ale hezky ji popsala jednotlivé momenty a tvoje rozhodnutí a ukázala jsi na tom, že člověk by měl znát svou cenu a měl by se chovat tak, aby to nakonec vždy těšilo jej. :-)

4 Markét.:) | E-mail | Web | 21. března 2018 v 19:41 | Reagovat

Je to důležité. Mít sebe na prvním místě a hlavně se mít ráda taková jaká jsem. :)

5 K. K. | Web | 24. března 2018 v 15:02 | Reagovat

Úplně s tebou souhlasím. Je důležité mít se občas na prvním místě, dělat ze sebe hadrového panáka který se chová tak, jak po něm ostatní chtějí, nikomu spokojený život nepřinese.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama